Moře slov

Ano, světe div se, po dlouhé době článek v češtině. Svým způsobem jsem na dně. (poznámka po napsání článku - tento článek mi pomohl na jí to, co duše věděla už dávno) Oficiálně na vrcholu blaha, ale na dně. Nadešel čas se změnit. Že by na mne tolik zapůsobil Baudolino? Eco, sic výborný autor, je jen jednou částí. Mění se můj pohled na svět...

Kompletně. Ano, zůstanu i nadále cynikem a krutou sketou, ale možná, že jsem teď poznal pravdu. Po tolikáté... Jen jsem se zamyslil nad tím, kdo jsem a kam kráčím. V tomhle měl Petřvalský, náš, jak ho popsat, excentrický hudebkář pravdu. Možná si Kleopatra (nebo Knedlík, Perník ?), pokud to teda čte, což nečekám, vzpomene na náš "výlet", nene, procházku po krásách Pražského hradu a na můj rozhovor s naším profesorem, tak... (tak co, plácám nesmysly) Jinak řečeno se mi s ním povedlo zapřít 2 podobné rozhovory. A jeden z nich se právě odehrál na schodech, když jsme šli z Hradu. Zařadil jsem ho to kategorie mírně teologických. Ne, o bohu/bozích nepadlo snad ani slovo. Jen to byl rozhovor moudrý. To také není správné slovo... No, prostě mě přinutil k zamyšlení.

Druhý takový rozhovor se odehrál přímo ve škole, ani nevím, jestli takových nebylo více nebo jak vlastně začal... Nebo jestli to nebyl ten první, jelikož si pamatuji na jeho přerušení u dveří školy. No já si jen pamatuji, že se odehrál u klavíru... Spíš si pamatuji příběh, který mi vyprávěl a ke kterému se dostávám tak dlouhou dobu...

No zkrátka mi vyprávěl, že kdesi pan Knížák vyprávěl, že kdesi (parazitické slovo) někdy v blízké době (typické z amerických filmů - součastné světové poměry s hi-tech hračkami) To také není správné slovo... No v každém případě se to neudálo moc dávno...

Ale k věci...

Někde někdy v Africe obrovský kámen zavalil průsmyk... Těžká technika, pokud vůbec byla, by se k takovému místu nedostala. Cesta byla pro místní obyvatele životně důležitá. (Teď mám možnost vymyslet si, že na druhé straně byla studna, ale nemusím si to tolik přiklášlovat, drahý Baudolino) A drazí afričánci si drbali hlavu, jak na to. Až někoho (dobře, starého stařečka, který by kámen nepřelezl a zhynul žízní, protože ho jeho zeť nemá rád a vodu/oxid vodný/H20/wasser/water/eau mu zkrátka nedal) napadlo, aby ke kameni vypravili hlouček malých dětí vybavených kladívky. A děti (chudáci datlíci) kladívky klepali až z velkého kamene, byl jen malý kamínek. Pohádky konec, všichni se šťastně dožili své smrti a stařec se mohl napít.

Teď si jenom všimněte, že v přikrášlené části dávám věci reálné (starý dědek by velký balvan asi těžko přelezl a pokud ano, určitě by se přizabil) a nereálné (dobře, zeť nemá tchána rád, ale snad starcova dcera by mu napít dala...) Tipuju, že si mnoho lidí pomyslí, že na přikrášlené verzi není nic nereálného. A teď proč: 1) je to daleko a určitě mají jiné zvyky (dobře, ale otce snad umřít žízní nenechám)
2) jsou necivilizovaní (to docela ano, ale viz. bod 1)
3) jsou líní (to ano, každý je líný, ale viz body 1 a 2)

Dobře plácám trochu kraviny, ale je půlnoc (poznámka po napsání - lhal jsem Vám, v době psaní této věty bylo již 0:19 a nyní je jedna - zase lež - 1:07), opilý nejsem (poznámka po napsání - tady jsem nelhal, ale bylo mi pod psa - to zas n e, ale říkám tomu prázdná nálada) a trpím akutní potřebou se vypsat. (poznámka po napsání - byl bych napsal dodatek, ale nechci si kazit krásný, patetický konec - chtěl jsem původně psát o tom, jak mi tento notebook vypověděl službu, respektive touchpad a tlačítka myši a o tom, jak mě to sere, ale viditelně jsem se už dlouho nevypsal a nevypovídal...)

Samotný příběh je nezajímavý, nevíme ani jméno hrdinů, ovšem nese poselství. Pravdu. Myšlenku.

Hromada malých dětí porazila velký šutr (a změnila své své společenské poměry, jelikož nyní není chudák dědula odkázán na milost a nemilost svého zetě).

Ještě jednou a důkladněji.

Pár drobečké položilo kolos na kolena.

Něco vám selže. Něco Vás zdolá. Život vás zdolá.

První "poselství" nese tento příběh. Druhé poselství nese Winston Smith v Orwellově 1984. Nebo spíše tento příběh následuju poselství Winstona Smithe.

Tuto větu, těchto pár vět pronáší Winston Smith na laminy (=ministerstvu lásky) při jednom z výslechů. Je to předpověď pádu všech společenských řádů, které nedají člověku ani trochu svobody. Trocu možnosti být sám sebou. Podle mne, po této větě Winston zemřel a nadále žil v jeho těle jen, nevím jak to nazvat, "správný soudruh" přivedený opět na cestu Strany. Co Orwell předpovídá, to tento příběh a všechny (z pohledu komunistů) reakcionářské revoluce, kontrarevoluce... Zkrátka kontrakomunism-rekapitalistickodemokratické revoluce to dokazují.

Cením si George Orwella i přesto, že Eric Arthur Blair byl jen člověkem.








Patetická pauza v tomto eposu...







No ale zpět ke mně. Vždyck jsem si myslel, že to já budu ten nejlepší a nejlepší revolucionář Země. A že budu mít moc? Já jsem přece dobrý, já se nezměním, já se do korupce nezapletu. Já ne.


NAIVITA


Moc člověka dostane.


Ať si říká co chce, dostane. Bylo už mnohých, kdo podlehli klamu, že je moc nezmění. Změnila. Jak řekl Mongol, jaký to modrý člověk na svá léta (řekl by konzertvativec), v muzeu voskových figurýn bych se asi zařadil vedle lidí otitulovaných jako "největší tyran lidstva" "masový vrah" a podobně. Jak opět řekl Mongol, jaký to moudrý člověk (říkám já), jakmile si revolucionář řekne, tak teď použijeme moc a potom budeme hodný, nikdy se ke druhé části svého plánu nedostane. Schválně, jestli si takovíto revolucionáři uvědomili své omyly. Ono která revoluce se nezvrhla, že?

No zkrátka jsem si představoval, že vytvořím ideální sociální společnost, vymýtím chudobu, korupci a založím společnost založenou na schopnostech ovšem s ohledem na slabé a nemocné.

KRA-VI-NA

Všechny tyto věci a debaty mě změnily. Nechci se zapsat do dějin lidstva. Chci být člověkem, který svou drobnou snahou posunul svět o kousíček dál. Chci zemřít jako starý muž, na kterého po jeho smrti někdo pomyslí a řekne si, byl to dobrý člověk.


Tady by se hodil a konec a každý si řekne, jaký jsem skvělý, že jsem na to takto přišel. Ale tato myšlenka mi nepatří. Přečetl jsem si jí v rozhovoru S Tomiem Okamurou. Trpěl úplně stejným komplexem. Sice ještě mrtvý není, ale i tak můžu říci, že je to člověk moudrý a hodný